Tak trochu Alenkou...

 

S  focením je to v mém normálním denním režimu trochu složité. Ne, že by nebylo co fotit, to rozhodně ano, jen prostě ten foťák často ani vytáhnout nemohu.  Dovolená a občasné cesty do Čech jsou pro mne pak tím obdobím, kdy se snad mohu ve focení posunout malinko dále. Snad a malinko. To jen tak na vysvětlenou k dalším řádkům i případným úvahám, proč mi ovládnutí té úžasné mašinky tak dlouho trvá.

Při jedné cestě do Čech jsem se takřka omylem, dostala na koncert. Není až tak důležité na jaký. Přiznávám, vlastně mě lákalo právě to, být někde, kde jsou lidé a kde můžu fotit. Kde můžu fotit, aniž jsem považována za špiona, či toho, kdo chce druhým ukrást duši, či někoho úplně jiného, ale v každém případě za osobu velmi podezřelou. To by mi samo o sobě asi nevadilo, nebýt té skutečnosti, že by mi tato nesmyslná domněnka každodenně velmi komplikovala život a možná i více než to. Ale zpět ke koncertu.

Vůbec jsem netušila co a jak, o patřičném technickém vybavení ani nemluvě. Někdy si vážně připadám jako Alenka v říši divů. To, co je pro mnohé většinou asi už samozřejmost, já objevuji s úžasem stařenky postavené k nejnovějším technickým vymoženostem, kterážto představa není koneckonců až tak daleko od pravdy.

Byl to pro mě docela  zážitek J.

Prvně v životě mi nestačila 4GB karta, což jsem doposud nechápala, že je vůbec možné. Prvně v životě jsem stála těsně pod podiem s foťákem v ruce a snažila se nenechat odstrčit tím dravým mládím všude okolo a současně dostat do záběru to, co chci já a navíc tak, jak chci já, aniž by tam bylo to, co já rozhodně nechci. Takhle napsáno to zní možná i rozumně, v reálu mi to přišlo jako naprosto neproveditelné, i pro to vybavení, které jsem měla.  I moje přání, aby alespoň na chvilinku byla ta nejzajímavější aktérka statická, vůbec nekorespondovalo se záměrem této dámy narozené v roce 1937. Abychom si rozuměli – tedy dámy 74leté, která svojí energií i vitalitou předčila mnohé i mnohem mladší. Byla neustále v pohybu a v rytmu Kubánských písní se snažila rozehřát diváky.

Tuto její vitalitu se mi podařilo opravdu do snímků báječně dostat J..… avšak do těch nepublikovatelných, ať už kvůli různým dvouhlavým i čtyřnohým objektům, či mikrofonům a stojanům tam, kde není jejich místo i dalším jiným vadítkům, jichž jsem si v zápalu boje při cvakání nevšimla a které se mi, jistě naschvál, neustále cpali do záběru. O světlech i stínech by to byla samostatná kapitola.

 



 

 

 

 

 

 

 

Tyto, tedy naprosto úžasné fotky J, neuvidíte. Vidíte ty, které publikovatelné snad jsou a nakolik se v nich nachází můj výše popsaný zážitek, musíte posoudit sami, já jsem stále tak trochu Alenkou J.