Hanuka I.



yb_13/ str. 64

Hanuka. Děvče zhruba desetileté, další čtyři sourozenci. Velký brácha(18let), toho moc nevídáme. Ségra malinko starší (16let), která má ve svých letech již druhé, skoro roční dítě. (V romské komunitě je tu běžné „vdát se“ či „oženit se“, samozřejmě neoficielně, i před čtrnáctým rokem.) Sestřička, asi osmiletá, plně invalidní po prodělané meningitidě. Nevidí, je nepohyblivá, jen leží v postýlce, případně sedí v křesle. A ještě menší bratříček.

Tatínka nemají, toho jim před lety zabili sekyrou.

 

Žijí, tak jak je tu u této menšiny obvyklé, v osadě na okraji městečka. Romskou menšinu BiH nijak neřeší, neřeší se ani mnohé jiné věci. Obyvatelstvo romského původu se živí různě, pokud jsou v domě muži, v lepším případě sbírají staré kovy a ty pak různě přeprodávají. To platí tam, kde jsou hlavy rodin z těch zodpovědnějších. I v takových rodinách však často větší část obživy zajišťují ženy i potomstvo obého pohlaví žebráním. I drobné či větší krádeže patří k „dobrým zvykům“ k zabezpečení rodiny.

 

Žebrání je zde na jedné straně dost výnosná činnost. Také s ním ale souvisí finanční nevzdělanost a platí známé „lehce nabyl, lehce pozbyl“. Kdo kdy přijel do BiH autem, tak pravděpodobně zažil ihned po zastavení v jakémkoli městě okamžitý zájem žebráků či žebraček.. .i dětí všeho věku, s napřaženou rukou a emotivními výroky o hladu, často vylepšeno podstrkováním jakéhosi papíru, jež má dokázat případnou invaliditu někoho v rodině a tudíž i naléhavou potřebnost. Zpravidla jsou dost neodbytní a znalecky vytvoří pro turistu takovou situaci, kdy se jich zbavit a současně tím i zvýšené pozornosti celého okolí nějakou částkou, zdá se nejrychlejším a nejpřijatelnějším řešením. Bosna je pro ně v tomto ohledu ideálním působištěm, zejména v oblastech obydlených muslimy, jimž jejich náboženství přikazuje vykoupit se z „hříchu dostatku“ tím, že rozdávají almužnu potřebným. Žebrání je tedy zde v podstatě nedotknutelné (i když teoreticky nezákonné) a co na tom, že dávno již jde spíše o divadelní představení s herci na obou stranách, kdy jedni hrají potřebnost a ti druzí ušlechtilost. A aby bylo divadlo, jak má být, vše se odehrává nejlépe před zraky co nejvíce lidí.

 

Pokud tu žijete, naučíte se vidět, jak to s jejich potřebností i nedostatkem je. Na jednu stranu je pravda, že v zemi s takovou mírou nezaměstnanosti, je pro romské etnikum skutečně problém se živit, na tu stranu druhou, oni často nemají zájem pracovat. Zatímco ženy s malými dětmi žebrají, jejich muži hrají v hernách, nebo si vybírají často i drahé zboží v okolních obchodech. Na otázku, proč nejdou například do okolních lesů sbírat lesní plody, jako mnoho jiných – bílých, a pak je prodat na tržišti, nebo se nenabídnou za odměnu k posekání dříví, kterým topí většina domácností, jak to také dělají ostatní, často odpoví, že je to daleko, že jsou tam hadi, že je bolí záda a tak podobně.

Když jsme se na ulici pravidelně setkávali s jedním žebrajícím chlapcem ve věku kolem deseti let, velmi inteligentním a zvídavým, žel do školy nechodil ani číst neuměl, tak nám s vážností vysvětloval, že on přeci pracuje již od mala a zaslouží si tak od těch milionářů, co tudy chodí, nějaké peníze. To už jsme věděli, že prací má na mysli oslovování procházejících a zejména v pátek těch v blízkosti mešity, kteří se blížili k místu svých modliteb a při cestě nemohli odmítnout žádost o almužnu. Milionáři pro něho byli lidé z rodin, kde několik členů žije z penze jednoho z nich a to cca 3tis. kč měsíčně, zatímco vyžebraná částka za jeden den ve větších městech se někdy přibližuje podobné hodnotě

Hanuka i její rodina se snaží žít poctivě a podobné zvyky ze svého života postupně vymýtit. Hanuka se učí nelhat a nepodvádět a mnohé další věci. Že to není nijak snadné, to asi tušíte. Že výsledky jsou střídavě úspěšné i neúspěšné, to se dá očekávat. Způsob života se dědí z generace na generaci a mnozí si ani neumí představit, že by to mohlo být i jinak. A hlavně ani neví jak a jak na to.  Malý posun k lepšímu je, když ta nejmladší generace začíná navštěvovat školy. A tak i v této naší rodině do školy chodí nejmladší, tedy Hanuka a její mladší bráška. Mamka i starší sestra se učí číst až teď v dospělosti. Peníze si rodina obstarává jakoukoli prací pro sousedy po okolí i vypěstováním si čeho se dá, na půjčené zahrádce. Něco málo mají jako příspěvek pro nemocnou holčičku.

 

Nedávno se přihodilo něco, co je velmi povzbudilo. V okamžiku, kdy se v domácnosti nenacházely peníze a ani nic moc k jídlu, našla  Hanuka na ulici peněženku s doklady a částkou cca 3.400,-. Utíkala s ní domů a pak společně s maminkou odešly na policii. To bylo pro okolí něco nemyslitelného. Celá osada je přemlouvala, že přeci když tu peněženku našly a nic neukradly, že by si ji měly nechat, že to tak je správné. I na policii to bylo překvapení. Ještě ten den si je nechal zavolat i majitel nalezené peněženky a Hanuce dal část jako odměnu za poctivost. Tehdy byla šťastná a všude kolem hrdě vyprávěla, co udělala a jak přispěla na domácnost.