Albánské romale...

zrekonstruovaný  článek původně zveřejněný na FB

 

-----

 

Romské téma ke mně přišlo v BiH a moc se neptalo, co já na to  J. Jsem tomu ráda, zatím mám sice spíš pocit klouzání po povrchu, ale už vím, že to chce hlavně čas a že se mu vyhýbat nebudu, spíš naopak….  i když ještě vůbec netuším, kam mne po té fotografické stránce zanese.

Už před pár lety, jedno horké letní odpoledne, kdy jsme kouskem Albánie doslova prolítli, nedalo se při průjezdu nezaregistrovat, pro mě zajímavou, romskou uličku na začátku města. Dost nerada používám slovo ghetto, i když by tu bylo výstižnější.  Pár cvaků z okýnka auta a dojem -  sem bych se chtěla někdy vrátit. Tehdy jsem ještě netušila, že se mi foťák dostane více pod kůži a postupem času myšlenka vrátit se právě do této uličky nabude na větší intenzitě i významu. I když dost nereálná představa, i tehdy jsme hlavy rodin na ten kraťoučký výlet, já i moje čerstvě vdaná dcera, musely  vylákat .

Loni, po zhruba pěti letech, když už náš albánský výlet dostával konkrétnější podobu, jsem jen přemýšlela, jak to zaonačit. Že nemůžeme jen tak přijít a fotit si tamější život bylo docela jasné. Je něco jiného fotit kohokoli na hlavní ulici a něco jiného jen tak přijít do jejich ulice, na jejich území, tam vyskočit z auta nebo prostě jen procházet a kolem sebe cvakat. A ještě bez znalosti jazyka. Ani své drahé polovině jsem neměla moc odvahu tu myšlenku nadhazovat.

Hned první den, po příjezdu do místa, kam jsme směřovali, přímo z auta jsme byli pozváni na společenskou sešlost, kde se pohybovali lidé všech věkových kategorií, lidé všeho druhu i původu. Včetně toho romského. Jazyk albánský ani romský samozřejmě neovládáme, a tak jsme se na tu veselici i albánské tanečky spíše jen dívali, cvakali si pro sebe i pro ně…. a také se trochu seznamovali  přes naše tamější „tlumočníky“.  

 

 

 

 

Zábava to byla moc fajn a zcela z jiného soudku, než aby nás napadalo, navíc i po té dlouhé cestě, cokoli dále plánovat do dalších dnů.  Teprve druhý den při ranním dotazování, co bychom v místě rádi viděli a kam bychom chtěli během těch pár dnů zavítat, opatrně jsem domácím přednesla své přání. Reakce byla překvapivá – „no ano, tam můžeme zajít, vlastně jste se včera s jednou rodinou z toho místa seznámili, potěší je, když přijdeme společně na kávu a fotit určitě budete moci“.

 

 

Že mé původní obavy, jak to zaonačit, byly na místě, jsme si ověřili hned na začátku uličky, kdy naše viditelně nošené fotoaparáty vyvolaly okamžitou reakci místních mužů, dle očekávání, že tam nemáme co dělat a focení nepřipadá vůbec v úvahu.
 

 

 

 

 

 

 

Teprve po upřesnění, že tu naši hostitelé mají své přátele, ke kterým jdeme na návštěvu, byli jsme přijati za hodné i vhodné a jejich přístup se okamžitě změnil, foťák už nikomu nevadil, spíše i naopak, a atmosféra v celé osadě se stala velmi přátelskou.

 

 

Nakonec to byla, hlavně a především, návštěva v domově té jedné rodiny, navíc po projití jejich vrátky bylo patrno uplatňování trochu jiné kultury, než v tom nejbližším okolí a zřetelné, že to vlastně nesouvisí s životní úrovní.
 

 

 

 

 

 

Opět to byl  jen průlet, opět jen tak zběžně, ale bylo nám tam moc fajn a i pár barevných obrázků jsme si tam odtud přinesli J… a mně se nakonec splnil i jeden z těch malých, naprosto nedůležitých a trochu bláznivých nápadů a přání.