Baščaršija, nepříliš velké historické centrum města
Sarajeva, kde turisté všeho věku i halasné mládí jsou obvyklou součástí jeho
koloritu.
Úzké uličky, maličké kavárničky, vyzývající ke spočinutí spíše venku
nežli uvnitř, hlas muezina ze dvou
mešit, které jsou součástí tohoto nevelkého místa, jenž co nejhlasitěji (již
dávno zesilovačem a z cd) svolává k pravidelným modlitbám. Z mnoha
místních „čevabdžinic“ linoucí se dým,
dávající všem na vědomí - ano, tady se
připravují ty nejlepší a nejvyhlášenější bosenské speciality, ty rozhodně
turisté nesmí minout. Ani nemohou, na malém místě je takových nabídek nepočítaně a všude skoro neustále plno.
Pokřikování a kličkování v davu. Celkově chaos, jak to tak už
v turistických zónách bývá.
Proplétáme se davem se svými hosty z Česka,
občas něco vyfotíme. Najednou periferním viděním zaznamenáváme oázu. U jednoho prázdného stolečku před kavárnou sedí
pár, on a ona, a vyzařují zvláštním klidem a pohodou. Sedí tiše, nemluví, ale
zcela jasně je vidět, že jsou tu spolu a že jsou spolu rádi. Neodolám a požádám
o jednu fotku, jen se usmějí a rozpačitě přikývnou. Chvilku si pak ještě
povídáme, odkud jsme a proč chci jejich fotku. Moc milých pár minut. Když
odcházím, od vedlejšího stolečku žena v mém věku nahlas říká mé pocity –„ jsou překrásní“.