úterý 5. února 2013

Sarajevský tunel záchrany


yb 09/195

Když ho chcete najít, není to nic jednoduchého, přestože se sem jezdí dívat lidé z celého světa. Nevede k němu značená cesta, nenajdete ho v turistických příručkách ani na webových stránkách. Není na mapách, a krom ručně vyrobeného dřevěného nápisu „Tunel“ zhruba 500 m od objektu, k němu nevede žádný znak, který by vás nasměroval.
V roce 1992, bylo město Sarajevo nejprve bombardováno a následně začalo takřka nepropustné obléhání celého města, které trvalo celých dlouhých 1425 dnů, tedy třikrát déle, než obléhání Stalingradu. Statistika říká, že na město padalo v průměru 330 granátů denně. Jen ve městě za tu dobu zemřelo cca 11tis lidí, z toho 1.600 dětí a dalších 50 tisíc osob bylo raněno.
Halim a Amra, před
seznamy obětí obléhání
 

 
Tak dlouhé obléhání samozřejmě znamenalo absolutní nedostatek i těch základních věcí k životu. Elektřina, voda, dodávky tepla i plynu, i běžná lékařská péče, to bylo něco, o čem si obyvatelé mohli jen nechat zdát. Pro vodu byli nuceni se vydávat do řeky Mljacky, kde byli ale současně vystaveni snajperistům. Ceny potravin se vyšplhaly do nepředstavitelných výšin – za kilogram mouky  300-660 dolarů, litr nafty -20 dolarů, vak se dřevem na vaření – 260 dolarů. Černý trh jen vzkvétal.
Jediným koridorem, kterým bylo možno se dostat k jakékoliv pomoci bylo letiště na okraji města, kudy přicházela pomoc i prostřednictvím konvojů OSN. Letištní plochu bylo však nutno přeběhnout a tak zde zahynulo více než 800 lidí včetně dětí, kterým se to pod palbou nepodařilo.
 
 
V roce 1993 začali obklíčení, po předchozí práci na projektu, kopat pod letištěm tunel dlouhý cca 800 m, který sloužil k přesunu lidí z obléhaného města a současně i základních potřeb směrem do města. Kopání trvalo 4 měsíce a 4 dny, kopalo se v utajení a v první fázi pouze v noci, později, když se přidali i bývalí horníci, práce již probíhaly na tři směny. V oficiálních rozhovorech byl nazýván jako „Tunel, co neexistuje“. Kopalo se z obou stran, ručně v nejnižším bodě 5m hluboko a bylo vykopáno 2800m3 zeminy, na výstuže použito 170 m3 dřeva a 45 tun železa.  Výška tunelu v průměru 150 cm a šířka 1 metr.
 
 Halim znovu po letech prochází tunelem
Tunel byl pro obyvatele Sarajeva jediným kontaktem se světem mimo město, jedinou možností jak se dostat k potravinám, lékům, sloužil i k přepravě raněných a byl jedinou možností město definitivně opustit. K jeho projití bylo potřeba povolení a provoz tu byl přísně organizován, vždy jedním směrem po skupinách od 20 až do 1 tis. Směrem do města lidé nosili až 50kg batohy s potravinami. Cesta trvala někdy i 2 hodiny a denně tudy prošlo na 4 tisíce lidí. Do města se dostalo každé noci na 20 tun zboží. Původně v rukou, později na malých vagoncích, které bylo možné tlačit po kolejnicích. Průchod byl současně velmi nebezpečný, v pozdější době jím procházel  na jedné straně 12 MW kabel, kterým se přiváděl do města elektrický proud a na straně druhé trubka s přívodem nafty, která byla pumpou přečerpávána z cisteren.  Pod nohama byla v té hloubce často spodní voda voda, která dokonce dvakrát tunel zcela znepřístupnila.
Pravda, letos se v médiích objevila zpráva, že vstup do něho dnes není autentický, že se nacházel o kus dál v jiném objektu, ale to nemění nic na jeho významu. Slyšeli nebo vlastně četli jsme o něm někdy v roce 2006 a 5 let trvalo, než jsme se na vlastní oči podívali, doprovázeni těmi, kdo jím prošli tam i zpět v tu nejhorší dobu svého života. V noci, se zraněním a malým dítětem v náručí, s cestou přes pohoří  Igman ještě před sebou a pro normálního člověka nepochopitelným běsněním války všude kolem.
 
 
Tunel, co v době války oficiálně neexistoval… a oficiálně neexistuje ani dnes… i když nějaké změny snad mají být na obzoru.
 

4 komentáře:

  1. Tak já si při tomhle četní, které je myslím na blocích dost výlučné vzpomenu na situaci, kdy jsme loni v létě stáli v podvečeru na proslulém starobylém mostě v Mostaru. Vlastně znovu postaveném mostě, který tu byl po téhle válce obnoven. Koukali jsme na obě stany, na ty dva kopce co se tyčí po obou stranách řeky a povídali si o tom, jak na jedné i druhé výšině stáli ti stejní, co se ještě nedávno společně procházeli v ulicích, posedávali v kavárnách u jednoho stolku a večer sdíleli společně nepochybnou krásu tohoto města a tohoto mostu. Nyní ti stejní v nepřátelství vymýšleli, jak zavraždit ty na druhém kopci a ty pod ním, kteří se ani těch bojů aktivně neúčastnili. Prostě je vyvraždit, vyhladit a slavně zvítězit. Nakonec se jim podařilo až na věky věků zničit ten slavný most. On už totiž takhle znovu postavený není tím co býval. Je to tak vlastně vždycky. Nyní v době poválečné se zase potkávají v ulicích s pocity, které jsou řekněme složité.

    Případné divení, co se všechno může dít, na přelomu druhého tisíciletí není ani moc na místě. Války byly, jsou a budou. Člověk je má jaksi v sobě zakotvené a je jen otázka, kde se momentálně přetápí kotel. Jsou mocenské, náboženské, jsou z nenávisti mezi etniky. často si lámeme hlavu jak ta která válka vlastně začala, co bylo skutečnou příčinou a jak vlastně docela nenápadně do latentní stránka eskalace, přecházející k ohavnostem vlastně funguje. Jak je to vlastně šílený výklad Bible, kterou si falešní křesťané (a nejen oni) přetavili do bible s malým účelovým písmenkem na počátku a stále ji považují za tu ospravedlňující k svým činům, které pak boří mosty, nejen ty postavené.


    Tak tedy díky, za tenhle Tvůj článek i za tu včerejší knihu o těch, co by nikdy neválčili...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezky jsi to doplnil :-).. děkuju :-)

      Vymazat
  2. Nejhorší na tom je pro mě fakt, že tihle dříve pohodoví, i když splašení Jugoši, si tohle dělali navzájem. Byla to sousedská válka. Bez pravidel, bez logiky. Nepochopitelné pro mě je, že vůbec dovolili, aby je někdo rozhádal primitivními argumenty politiků a bohužel i duchovních. Zrovna dnes mi jeden starší člověk s uslzenýma očima popisoval, jak na začátku války utekl z kostela, kde kněz hřímal, aby shromážděné ovečky - jako správní křesťané - vzali do rukou nože a šli podřezávat sousedy - "nepřátele". Bylo smutné, jak rychle vzala za své hesla o bratrství a jednotě mezi národy Jugoslávie.
    Přitom je to území plné věřících lidí. Jsou tady většinově zastoupena tři největší náboženství. Když hrozila válka, tak se organizovala shromáždění, kde se všichni společně, bez ohledu na národnost a vyznání, modlili za mír. Za několik týdnů potom už po sobě stříleli a ničili tu krásnou zemi... Vzpomínám si, že vzor křesťanů, Ježíš, řekl, že se každý strom pozná podle ovoce, které nese. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný dobré... Je to moc smutný pohled na "plody" ideologií, které přinesly nenávist a zkázu.
    Ale, ať jsme pozitivní - Bosanci říkají - "bude líp"... Bude, určitě...

    OdpovědětVymazat
  3. Krásná zpráva o odvážném hledání úzké cesty k životu. Podobenství pro ty, kdo se dnes uprostřed vnějšího blahobytu cítí být uvnitř neprodyšně obklíčeni a touží po svobodě. Hledejte, "kopejte", naleznete.

    OdpovědětVymazat