Sarajevský tunel záchrany

yb 09/195

Když ho chcete najít, není to nic jednoduchého, přestože se sem jezdí dívat lidé z celého světa. Nevede k němu značená cesta, nenajdete ho v turistických příručkách ani na webových stránkách. Není na mapách, a krom ručně vyrobeného dřevěného nápisu „Tunel“ zhruba 500 m od objektu, k němu nevede žádný znak, který by vás nasměroval.

V roce 1992, bylo město Sarajevo nejprve bombardováno a následně začalo takřka nepropustné obléhání celého města, které trvalo celých dlouhých 1425 dnů, tedy třikrát déle, než obléhání Stalingradu. Statistika říká, že na město padalo v průměru 330 granátů denně. Jen ve městě za tu dobu zemřelo cca 11tis lidí, z toho 1.600 dětí a dalších 50 tisíc osob bylo raněno.

Halim a Amra, před

seznamy obětí obléhání

 



 

Tak dlouhé obléhání samozřejmě znamenalo absolutní nedostatek i těch základních věcí k životu. Elektřina, voda, dodávky tepla i plynu, i běžná lékařská péče, to bylo něco, o čem si obyvatelé mohli jen nechat zdát. Pro vodu byli nuceni se vydávat do řeky Mljacky, kde byli ale současně vystaveni snajperistům. Ceny potravin se vyšplhaly do nepředstavitelných výšin – za kilogram mouky  300-660 dolarů, litr nafty -20 dolarů, vak se dřevem na vaření – 260 dolarů. Černý trh jen vzkvétal.

Jediným koridorem, kterým bylo možno se dostat k jakékoliv pomoci bylo letiště na okraji města, kudy přicházela pomoc i prostřednictvím konvojů OSN. Letištní plochu bylo však nutno přeběhnout a tak zde zahynulo více než 800 lidí včetně dětí, kterým se to pod palbou nepodařilo.

 

 

V roce 1993 začali obklíčení, po předchozí práci na projektu, kopat pod letištěm tunel dlouhý cca 800 m, který sloužil k přesunu lidí z obléhaného města a současně i základních potřeb směrem do města. Kopání trvalo 4 měsíce a 4 dny, kopalo se v utajení a v první fázi pouze v noci, později, když se přidali i bývalí horníci, práce již probíhaly na tři směny. V oficiálních rozhovorech byl nazýván jako „Tunel, co neexistuje“. Kopalo se z obou stran, ručně v nejnižším bodě 5m hluboko a bylo vykopáno 2800m3 zeminy, na výstuže použito 170 m3 dřeva a 45 tun železa.  Výška tunelu v průměru 150 cm a šířka 1 metr.

 

 Halim znovu po letech prochází tunelem

Tunel byl pro obyvatele Sarajeva jediným kontaktem se světem mimo město, jedinou možností jak se dostat k potravinám, lékům, sloužil i k přepravě raněných a byl jedinou možností město definitivně opustit. K jeho projití bylo potřeba povolení a provoz tu byl přísně organizován, vždy jedním směrem po skupinách od 20 až do 1 tis. Směrem do města lidé nosili až 50kg batohy s potravinami. Cesta trvala někdy i 2 hodiny a denně tudy prošlo na 4 tisíce lidí. Do města se dostalo každé noci na 20 tun zboží. Původně v rukou, později na malých vagoncích, které bylo možné tlačit po kolejnicích. Průchod byl současně velmi nebezpečný, v pozdější době jím procházel  na jedné straně 12 MW kabel, kterým se přiváděl do města elektrický proud a na straně druhé trubka s přívodem nafty, která byla pumpou přečerpávána z cisteren.  Pod nohama byla v té hloubce často spodní voda voda, která dokonce dvakrát tunel zcela znepřístupnila.

Pravda, letos se v médiích objevila zpráva, že vstup do něho dnes není autentický, že se nacházel o kus dál v jiném objektu, ale to nemění nic na jeho významu. Slyšeli nebo vlastně četli jsme o něm někdy v roce 2006 a 5 let trvalo, než jsme se na vlastní oči podívali, doprovázeni těmi, kdo jím prošli tam i zpět v tu nejhorší dobu svého života. V noci, se zraněním a malým dítětem v náručí, s cestou přes pohoří  Igman ještě před sebou a pro normálního člověka nepochopitelným běsněním války všude kolem.

 

 

Tunel, co v době války oficiálně neexistoval… a oficiálně neexistuje ani dnes… i když nějaké změny snad mají být na obzoru.