3v1

Bosna po záplavách II. - další ekologická katastrofa

Po opadnutí vody kontaminované uhynulými zvířaty,vyplavenými odpady, chemikáliemi, ostatky mrtvých z poslední války i v domácnostech ukrývaných zbraní všeho druhu, vše co bylo zasaženo musí pryč. Nejsou tu spalovny ani nic podobného, nebezpečný odpad se odváží za město, kde se hromadí a "bezpečně" pálí.

 

Bosna po záplavách

Sarajevo 2013

Bosenská babča fitnessačka

Hnedle několik pravidel "poruším" - jako fotka žádná sláva, navíc ji mobilem cvakla moje drahá polovina, přesto neodolám :-)... ale jsem "doma", tak co :-))

ten nezvaný host ...

... byl rozumu prost

spokojení na dny II.

tak ještě v BW :-)

spokojení na dny...

Baščaršija, nepříliš velké historické centrum města Sarajeva, kde turisté všeho věku i halasné mládí jsou obvyklou součástí jeho koloritu.

Úzké uličky, maličké kavárničky, vyzývající ke spočinutí spíše venku nežli uvnitř, hlas muezina  ze dvou mešit, které jsou součástí tohoto nevelkého místa, jenž co nejhlasitěji (již dávno zesilovačem a z cd) svolává k pravidelným modlitbám. Z mnoha místních „čevabdžinic“  linoucí se dým, dávající  všem na vědomí - ano, tady se připravují ty nejlepší a nejvyhlášenější bosenské speciality, ty rozhodně turisté nesmí minout. Ani nemohou, na malém místě je takových nabídek nepočítaně a všude skoro neustále plno. Pokřikování a kličkování v davu. Celkově chaos, jak to tak už v turistických zónách bývá.

Proplétáme se davem se svými hosty z Česka, občas něco vyfotíme. Najednou periferním viděním zaznamenáváme oázu. U jednoho prázdného stolečku před kavárnou sedí pár, on a ona, a vyzařují zvláštním klidem a pohodou. Sedí tiše, nemluví, ale zcela jasně je vidět, že jsou tu spolu a že jsou spolu rádi. Neodolám a požádám o jednu fotku, jen se usmějí a rozpačitě přikývnou. Chvilku si pak ještě povídáme, odkud jsme a proč chci jejich fotku. Moc milých pár minut. Když odcházím, od vedlejšího stolečku žena v mém věku nahlas říká mé pocity  –„ jsou překrásní“.

 

 

 

 

 

"Ovo je Bosna"

Další ze symbolů minulé nesmyslné války bratra proti bratru.

jedná se  prý o unikát - jediné dochované torzo obrněného vlaku z války v bývalé Jugoslávii z let 1991-1995

V roce 1992, kdy na město Gradačac dopadaly tisíce kusů dělostřelecké munice, a Radovan Karadžič se prý v TV vyjadřoval, že už brzy si popije kávu na známé historické věži v centru, město bylo v takovém stavu, že jej v rádiu označovali jako „loto“ město, narážející na skutečnost, že tu nebyl dům, který by nebyl minimálně šestkrát zasažen.  

 

 

 

 

 

Obrněný vlak byl vypraven brzy ráno 22. 10. 1992 na dnes už bývalé trati Modriča – Gradačac. Železná obluda, kterou chtěla srbská vojska, vybavená tehdy nejmodernější technikou a s pomocí elitní jednotky, prorazit do převážně muslimského města Gradačac. Nepovedlo se.

Obránci, prý již dříve ukořistěným srbským tankem, na tomto místě soupravu zastavili.

Vlak byl tolik napěchovaný zbraněmi, municí a dalším válečným materiálem, že trvalo celé tři dny ho vyložit a vše postupně na valníku odvozit.

 

 

 

 

Dnes tu stojí zbytky vlaku, pomalu se rozpadající, postupně i přicházející o své části, které jsou pravděpodobně přetvářeny v něco praktického, či v obchodě se železem mizí v nenávratnu. Je oplocen, ale přístupný a údajně by se měl stát památníkem. Památníkem hrdinství pro jednu zúčastněnou stranu,  i prohry, pro tu druhou.

 

 

 

 

Především ale památníkem a dokladem zoufalých a katastrofálních následků lidské pýchy a touhy po moci a nezávislosti v dobách, kdy „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“ (Kaz. 8:9)

 

 

 

„Toto je Bosna“.
 

Sarajevský tunel záchrany

yb 09/195

Když ho chcete najít, není to nic jednoduchého, přestože se sem jezdí dívat lidé z celého světa. Nevede k němu značená cesta, nenajdete ho v turistických příručkách ani na webových stránkách. Není na mapách, a krom ručně vyrobeného dřevěného nápisu „Tunel“ zhruba 500 m od objektu, k němu nevede žádný znak, který by vás nasměroval.

V roce 1992, bylo město Sarajevo nejprve bombardováno a následně začalo takřka nepropustné obléhání celého města, které trvalo celých dlouhých 1425 dnů, tedy třikrát déle, než obléhání Stalingradu. Statistika říká, že na město padalo v průměru 330 granátů denně. Jen ve městě za tu dobu zemřelo cca 11tis lidí, z toho 1.600 dětí a dalších 50 tisíc osob bylo raněno.

Halim a Amra, před

seznamy obětí obléhání

 



 

Tak dlouhé obléhání samozřejmě znamenalo absolutní nedostatek i těch základních věcí k životu. Elektřina, voda, dodávky tepla i plynu, i běžná lékařská péče, to bylo něco, o čem si obyvatelé mohli jen nechat zdát. Pro vodu byli nuceni se vydávat do řeky Mljacky, kde byli ale současně vystaveni snajperistům. Ceny potravin se vyšplhaly do nepředstavitelných výšin – za kilogram mouky  300-660 dolarů, litr nafty -20 dolarů, vak se dřevem na vaření – 260 dolarů. Černý trh jen vzkvétal.

Jediným koridorem, kterým bylo možno se dostat k jakékoliv pomoci bylo letiště na okraji města, kudy přicházela pomoc i prostřednictvím konvojů OSN. Letištní plochu bylo však nutno přeběhnout a tak zde zahynulo více než 800 lidí včetně dětí, kterým se to pod palbou nepodařilo.

 

 

V roce 1993 začali obklíčení, po předchozí práci na projektu, kopat pod letištěm tunel dlouhý cca 800 m, který sloužil k přesunu lidí z obléhaného města a současně i základních potřeb směrem do města. Kopání trvalo 4 měsíce a 4 dny, kopalo se v utajení a v první fázi pouze v noci, později, když se přidali i bývalí horníci, práce již probíhaly na tři směny. V oficiálních rozhovorech byl nazýván jako „Tunel, co neexistuje“. Kopalo se z obou stran, ručně v nejnižším bodě 5m hluboko a bylo vykopáno 2800m3 zeminy, na výstuže použito 170 m3 dřeva a 45 tun železa.  Výška tunelu v průměru 150 cm a šířka 1 metr.

 

 Halim znovu po letech prochází tunelem

Tunel byl pro obyvatele Sarajeva jediným kontaktem se světem mimo město, jedinou možností jak se dostat k potravinám, lékům, sloužil i k přepravě raněných a byl jedinou možností město definitivně opustit. K jeho projití bylo potřeba povolení a provoz tu byl přísně organizován, vždy jedním směrem po skupinách od 20 až do 1 tis. Směrem do města lidé nosili až 50kg batohy s potravinami. Cesta trvala někdy i 2 hodiny a denně tudy prošlo na 4 tisíce lidí. Do města se dostalo každé noci na 20 tun zboží. Původně v rukou, později na malých vagoncích, které bylo možné tlačit po kolejnicích. Průchod byl současně velmi nebezpečný, v pozdější době jím procházel  na jedné straně 12 MW kabel, kterým se přiváděl do města elektrický proud a na straně druhé trubka s přívodem nafty, která byla pumpou přečerpávána z cisteren.  Pod nohama byla v té hloubce často spodní voda voda, která dokonce dvakrát tunel zcela znepřístupnila.

Pravda, letos se v médiích objevila zpráva, že vstup do něho dnes není autentický, že se nacházel o kus dál v jiném objektu, ale to nemění nic na jeho významu. Slyšeli nebo vlastně četli jsme o něm někdy v roce 2006 a 5 let trvalo, než jsme se na vlastní oči podívali, doprovázeni těmi, kdo jím prošli tam i zpět v tu nejhorší dobu svého života. V noci, se zraněním a malým dítětem v náručí, s cestou přes pohoří  Igman ještě před sebou a pro normálního člověka nepochopitelným běsněním války všude kolem.

 

 

Tunel, co v době války oficiálně neexistoval… a oficiálně neexistuje ani dnes… i když nějaké změny snad mají být na obzoru.

 

Hanuka I.



yb_13/ str. 64

Hanuka. Děvče zhruba desetileté, další čtyři sourozenci. Velký brácha(18let), toho moc nevídáme. Ségra malinko starší (16let), která má ve svých letech již druhé, skoro roční dítě. (V romské komunitě je tu běžné „vdát se“ či „oženit se“, samozřejmě neoficielně, i před čtrnáctým rokem.) Sestřička, asi osmiletá, plně invalidní po prodělané meningitidě. Nevidí, je nepohyblivá, jen leží v postýlce, případně sedí v křesle. A ještě menší bratříček.

Tatínka nemají, toho jim před lety zabili sekyrou.

 

Žijí, tak jak je tu u této menšiny obvyklé, v osadě na okraji městečka. Romskou menšinu BiH nijak neřeší, neřeší se ani mnohé jiné věci. Obyvatelstvo romského původu se živí různě, pokud jsou v domě muži, v lepším případě sbírají staré kovy a ty pak různě přeprodávají. To platí tam, kde jsou hlavy rodin z těch zodpovědnějších. I v takových rodinách však často větší část obživy zajišťují ženy i potomstvo obého pohlaví žebráním. I drobné či větší krádeže patří k „dobrým zvykům“ k zabezpečení rodiny.

 

Žebrání je zde na jedné straně dost výnosná činnost. Také s ním ale souvisí finanční nevzdělanost a platí známé „lehce nabyl, lehce pozbyl“. Kdo kdy přijel do BiH autem, tak pravděpodobně zažil ihned po zastavení v jakémkoli městě okamžitý zájem žebráků či žebraček.. .i dětí všeho věku, s napřaženou rukou a emotivními výroky o hladu, často vylepšeno podstrkováním jakéhosi papíru, jež má dokázat případnou invaliditu někoho v rodině a tudíž i naléhavou potřebnost. Zpravidla jsou dost neodbytní a znalecky vytvoří pro turistu takovou situaci, kdy se jich zbavit a současně tím i zvýšené pozornosti celého okolí nějakou částkou, zdá se nejrychlejším a nejpřijatelnějším řešením. Bosna je pro ně v tomto ohledu ideálním působištěm, zejména v oblastech obydlených muslimy, jimž jejich náboženství přikazuje vykoupit se z „hříchu dostatku“ tím, že rozdávají almužnu potřebným. Žebrání je tedy zde v podstatě nedotknutelné (i když teoreticky nezákonné) a co na tom, že dávno již jde spíše o divadelní představení s herci na obou stranách, kdy jedni hrají potřebnost a ti druzí ušlechtilost. A aby bylo divadlo, jak má být, vše se odehrává nejlépe před zraky co nejvíce lidí.

 

Pokud tu žijete, naučíte se vidět, jak to s jejich potřebností i nedostatkem je. Na jednu stranu je pravda, že v zemi s takovou mírou nezaměstnanosti, je pro romské etnikum skutečně problém se živit, na tu stranu druhou, oni často nemají zájem pracovat. Zatímco ženy s malými dětmi žebrají, jejich muži hrají v hernách, nebo si vybírají často i drahé zboží v okolních obchodech. Na otázku, proč nejdou například do okolních lesů sbírat lesní plody, jako mnoho jiných – bílých, a pak je prodat na tržišti, nebo se nenabídnou za odměnu k posekání dříví, kterým topí většina domácností, jak to také dělají ostatní, často odpoví, že je to daleko, že jsou tam hadi, že je bolí záda a tak podobně.

Když jsme se na ulici pravidelně setkávali s jedním žebrajícím chlapcem ve věku kolem deseti let, velmi inteligentním a zvídavým, žel do školy nechodil ani číst neuměl, tak nám s vážností vysvětloval, že on přeci pracuje již od mala a zaslouží si tak od těch milionářů, co tudy chodí, nějaké peníze. To už jsme věděli, že prací má na mysli oslovování procházejících a zejména v pátek těch v blízkosti mešity, kteří se blížili k místu svých modliteb a při cestě nemohli odmítnout žádost o almužnu. Milionáři pro něho byli lidé z rodin, kde několik členů žije z penze jednoho z nich a to cca 3tis. kč měsíčně, zatímco vyžebraná částka za jeden den ve větších městech se někdy přibližuje podobné hodnotě

Hanuka i její rodina se snaží žít poctivě a podobné zvyky ze svého života postupně vymýtit. Hanuka se učí nelhat a nepodvádět a mnohé další věci. Že to není nijak snadné, to asi tušíte. Že výsledky jsou střídavě úspěšné i neúspěšné, to se dá očekávat. Způsob života se dědí z generace na generaci a mnozí si ani neumí představit, že by to mohlo být i jinak. A hlavně ani neví jak a jak na to.  Malý posun k lepšímu je, když ta nejmladší generace začíná navštěvovat školy. A tak i v této naší rodině do školy chodí nejmladší, tedy Hanuka a její mladší bráška. Mamka i starší sestra se učí číst až teď v dospělosti. Peníze si rodina obstarává jakoukoli prací pro sousedy po okolí i vypěstováním si čeho se dá, na půjčené zahrádce. Něco málo mají jako příspěvek pro nemocnou holčičku.

 

Nedávno se přihodilo něco, co je velmi povzbudilo. V okamžiku, kdy se v domácnosti nenacházely peníze a ani nic moc k jídlu, našla  Hanuka na ulici peněženku s doklady a částkou cca 3.400,-. Utíkala s ní domů a pak společně s maminkou odešly na policii. To bylo pro okolí něco nemyslitelného. Celá osada je přemlouvala, že přeci když tu peněženku našly a nic neukradly, že by si ji měly nechat, že to tak je správné. I na policii to bylo překvapení. Ještě ten den si je nechal zavolat i majitel nalezené peněženky a Hanuce dal část jako odměnu za poctivost. Tehdy byla šťastná a všude kolem hrdě vyprávěla, co udělala a jak přispěla na domácnost.

Říkáme mu Jeskyňka

Je rok 1992 a na území rozpadající se Jugoslávie to vře. Ve chvíli, kdy mnozí volí cestu ven z válečné oblasti a utíkají jakýmkoli způsobem pryč, v jedné jiné zemi, muž narozený v dnešní BiH, se rozhodne jít směrem opačným.  Má k tomu dva důvody. Podle svých slov, chce pomoci těm lidem, kteří museli zůstat. Nehodlá ale bojovat a tak se zapojovat do války bratra s bratrem. Vždyť on sám je potomkem dvou znepřátelených národů a navíc, on si nedokáže představit, že by někoho nenáviděl, natož, aby se přidal k válečnému šílenství

 

 

 

K návratu má ale ještě jiný důvod. Jeho život je pestrý, zaměstnání ho baví, je v něm úspěšný a má cokoli, co by si přál. Současně je to ale život plný drog a všeho toho, co se obvykle nepovažuje za slušné, od organizování prostituce všeho druhu nadále. Když opatrně, aby nevyděsil, popisuje, čeho všeho byl součástí a přitom bedlivě sleduje výraz ve tváři posluchače, máte dojem, že se před vámi promítá nějaký neskutečný film, který nejen, že není pro mladistvé, ale dá se nazvat nevhodným i pro dospělého.  Nakonec to uzavře – „vše, co si dokážeš představit, a to, co si vůbec představit nedokážeš, to vše jsem dělal. S výjimkami, nikdy jsem nic neukradl, nikdy jsem nikoho nezabil, nikdy jsem nedal drogu dítěti“.

 

 

 

V rozhodnutí k návratu do vlasti hraje roli i pocit, že je to jediná cesta ven z toho všeho, co celou tu dobu, tam někde uvnitř sebe vlastně i nenávidí. Vrací se tedy domů. Svoji příslušnost k rozdílným národům využívá, kde jen může, podle potřeby se hlásí k té zrovna vhodné části své případnosti a různě kličkuje. Při jedné příležitosti na otázku příslušníků zahraničních vojsk jaké je národnosti, odpovídá odlišně od ostatních.  Odpověď je krátká a jasná – „člověk“. Tím si u nich získává i jakýsi respekt a následně i postavení člověka neutrálního a pak toho využívá. Představa, že některé bude moci ochránit se plní, své zkušenosti ze života na hranici i za hranicí zákona využívá tentokrát k dobrému. Současně se však nedokáže vymanit z toho způsobu života dosavadního a tak vlastně pokračuje v tom jak žil dříve, jen v menším měřítku a tak nějak na vlastní pěst

 

 

 

V BiH končí válka a život se postupně dostává do normálnějších kolejí.  S nadějí na lepší dny začíná podnikat a v centru města otvírá provozovnu s výrobou zboží, které je žádáno.  V jeho dílně jsou vítáni všichni, bez ohledu na národnost, sociální postavení, bez ohledu na vše. Má to jeden háček, město je převážně chorvatské, on ze smíšeného manželství a navíc se odmítá vyhranit pro jednu stranu a tu druhou zavrhnout. To se v místě moc netoleruje. Jednoho dne je vše v plamenech. Přichází o majetek i zdroj příjmů a chápe, že tu není vítán.

 

 

Z města se stěhuje do zbytku domu svých rodičů, kousek za městem. Dům stojí na kopci v místě, kde probíhala linie. Je polorozpadlý, v jedné stěně obrovská díra po granátu, bez oken i všech náležitostí.  Postupně si na půdě připravuje něco jako dílnu, aby měl alespoň nějaký základ. Přespává, kde se dá, zpravidla za další úsluhy, které tu raději nebudu vypisovat, není po desáté hodině večerní. Drogy a společnost, o kterou není moc co stát, jsou stále součástí jeho života. Na předávkování umírá jeho bratr a následně maminka žalem. Táta zemřel již dříve. Živí se různě, pomocí sousedům, drobnými opravami oděvů i tím, co nazývá „turismus“.

Tady  Jeskyňkův, pro vás možná až neuvěřitelný příběh, přeruším, bylo by to ještě dlouhé vyprávění. Jen závěrem - dnes žije stále tvrdohlavě na své půdě, ale společně s ním se radujeme, že se mu podařilo zbavit se všech špinavostí, včetně drog a v nedávných měsících i cigaret. Po mnoha letech má opět občanský průkaz a pomalu pracuje na zklidnění svého života.