Jasmina...

Albánie 2012

Albánie 2012

už tu někde je v barvě... ale nedalo mi to :-)

Albánie 2012

zcela v jiném světě :-)

Šutka 2013

Han...

si prostě nemůžu pomoct :-)... ji stále tahám někde z disku...

Makedonie 2013

Děti Šutky (Makedonie)

Šutka, neboli Šuto Orizari - obec, která je součástí makedonského města Skopje.

 

Největší romská obec v Evropě, s vlastním romským starostou. Romština je tu kromě makedonštiny úředním jazykem. Oficiálně má cca 22 tisíc obyvatel, což je číslo z roku 2002, neoficiálně - po kosovské krizi zde žije lidí téměř dvojnásob.

Místo velkých kontrastů, na jedné straně domy připomínající paláce, na straně druhé špína i chudoba a lidé žijící v kontejnerech.

 

Městem jsme projížděli, neb místního průvodce jsme měli jen chvilku a s jinými povinnostmi, nebyl čas na normální kontakt s lidmi, tedy ani na focení, aby to z naší strany nevyznívalo jako hyenismus.

 

V místě, kde jsme čekali na našeho průvodce, se našla chvilka na pár cvaknutí s dětmi, co se přirozeně zvědavě seběhly. Pro nás, navyklé z BiH, překvapivě nežebraly, a zpovzdálí je bedlivě sledovali jejich rodiče.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Albánské romale...

zrekonstruovaný  článek původně zveřejněný na FB

 

-----

 

Romské téma ke mně přišlo v BiH a moc se neptalo, co já na to  J. Jsem tomu ráda, zatím mám sice spíš pocit klouzání po povrchu, ale už vím, že to chce hlavně čas a že se mu vyhýbat nebudu, spíš naopak….  i když ještě vůbec netuším, kam mne po té fotografické stránce zanese.

Už před pár lety, jedno horké letní odpoledne, kdy jsme kouskem Albánie doslova prolítli, nedalo se při průjezdu nezaregistrovat, pro mě zajímavou, romskou uličku na začátku města. Dost nerada používám slovo ghetto, i když by tu bylo výstižnější.  Pár cvaků z okýnka auta a dojem -  sem bych se chtěla někdy vrátit. Tehdy jsem ještě netušila, že se mi foťák dostane více pod kůži a postupem času myšlenka vrátit se právě do této uličky nabude na větší intenzitě i významu. I když dost nereálná představa, i tehdy jsme hlavy rodin na ten kraťoučký výlet, já i moje čerstvě vdaná dcera, musely  vylákat .

Loni, po zhruba pěti letech, když už náš albánský výlet dostával konkrétnější podobu, jsem jen přemýšlela, jak to zaonačit. Že nemůžeme jen tak přijít a fotit si tamější život bylo docela jasné. Je něco jiného fotit kohokoli na hlavní ulici a něco jiného jen tak přijít do jejich ulice, na jejich území, tam vyskočit z auta nebo prostě jen procházet a kolem sebe cvakat. A ještě bez znalosti jazyka. Ani své drahé polovině jsem neměla moc odvahu tu myšlenku nadhazovat.

Hned první den, po příjezdu do místa, kam jsme směřovali, přímo z auta jsme byli pozváni na společenskou sešlost, kde se pohybovali lidé všech věkových kategorií, lidé všeho druhu i původu. Včetně toho romského. Jazyk albánský ani romský samozřejmě neovládáme, a tak jsme se na tu veselici i albánské tanečky spíše jen dívali, cvakali si pro sebe i pro ně…. a také se trochu seznamovali  přes naše tamější „tlumočníky“.  

 

 

 

 

Zábava to byla moc fajn a zcela z jiného soudku, než aby nás napadalo, navíc i po té dlouhé cestě, cokoli dále plánovat do dalších dnů.  Teprve druhý den při ranním dotazování, co bychom v místě rádi viděli a kam bychom chtěli během těch pár dnů zavítat, opatrně jsem domácím přednesla své přání. Reakce byla překvapivá – „no ano, tam můžeme zajít, vlastně jste se včera s jednou rodinou z toho místa seznámili, potěší je, když přijdeme společně na kávu a fotit určitě budete moci“.

 

 

Že mé původní obavy, jak to zaonačit, byly na místě, jsme si ověřili hned na začátku uličky, kdy naše viditelně nošené fotoaparáty vyvolaly okamžitou reakci místních mužů, dle očekávání, že tam nemáme co dělat a focení nepřipadá vůbec v úvahu.
 

 

 

 

 

 

 

Teprve po upřesnění, že tu naši hostitelé mají své přátele, ke kterým jdeme na návštěvu, byli jsme přijati za hodné i vhodné a jejich přístup se okamžitě změnil, foťák už nikomu nevadil, spíše i naopak, a atmosféra v celé osadě se stala velmi přátelskou.

 

 

Nakonec to byla, hlavně a především, návštěva v domově té jedné rodiny, navíc po projití jejich vrátky bylo patrno uplatňování trochu jiné kultury, než v tom nejbližším okolí a zřetelné, že to vlastně nesouvisí s životní úrovní.
 

 

 

 

 

 

Opět to byl  jen průlet, opět jen tak zběžně, ale bylo nám tam moc fajn a i pár barevných obrázků jsme si tam odtud přinesli J… a mně se nakonec splnil i jeden z těch malých, naprosto nedůležitých a trochu bláznivých nápadů a přání.

 

 

 

Jusuf ve své dílně :-)

Hanuka II.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Hanuka I.



yb_13/ str. 64

Hanuka. Děvče zhruba desetileté, další čtyři sourozenci. Velký brácha(18let), toho moc nevídáme. Ségra malinko starší (16let), která má ve svých letech již druhé, skoro roční dítě. (V romské komunitě je tu běžné „vdát se“ či „oženit se“, samozřejmě neoficielně, i před čtrnáctým rokem.) Sestřička, asi osmiletá, plně invalidní po prodělané meningitidě. Nevidí, je nepohyblivá, jen leží v postýlce, případně sedí v křesle. A ještě menší bratříček.

Tatínka nemají, toho jim před lety zabili sekyrou.

 

Žijí, tak jak je tu u této menšiny obvyklé, v osadě na okraji městečka. Romskou menšinu BiH nijak neřeší, neřeší se ani mnohé jiné věci. Obyvatelstvo romského původu se živí různě, pokud jsou v domě muži, v lepším případě sbírají staré kovy a ty pak různě přeprodávají. To platí tam, kde jsou hlavy rodin z těch zodpovědnějších. I v takových rodinách však často větší část obživy zajišťují ženy i potomstvo obého pohlaví žebráním. I drobné či větší krádeže patří k „dobrým zvykům“ k zabezpečení rodiny.

 

Žebrání je zde na jedné straně dost výnosná činnost. Také s ním ale souvisí finanční nevzdělanost a platí známé „lehce nabyl, lehce pozbyl“. Kdo kdy přijel do BiH autem, tak pravděpodobně zažil ihned po zastavení v jakémkoli městě okamžitý zájem žebráků či žebraček.. .i dětí všeho věku, s napřaženou rukou a emotivními výroky o hladu, často vylepšeno podstrkováním jakéhosi papíru, jež má dokázat případnou invaliditu někoho v rodině a tudíž i naléhavou potřebnost. Zpravidla jsou dost neodbytní a znalecky vytvoří pro turistu takovou situaci, kdy se jich zbavit a současně tím i zvýšené pozornosti celého okolí nějakou částkou, zdá se nejrychlejším a nejpřijatelnějším řešením. Bosna je pro ně v tomto ohledu ideálním působištěm, zejména v oblastech obydlených muslimy, jimž jejich náboženství přikazuje vykoupit se z „hříchu dostatku“ tím, že rozdávají almužnu potřebným. Žebrání je tedy zde v podstatě nedotknutelné (i když teoreticky nezákonné) a co na tom, že dávno již jde spíše o divadelní představení s herci na obou stranách, kdy jedni hrají potřebnost a ti druzí ušlechtilost. A aby bylo divadlo, jak má být, vše se odehrává nejlépe před zraky co nejvíce lidí.

 

Pokud tu žijete, naučíte se vidět, jak to s jejich potřebností i nedostatkem je. Na jednu stranu je pravda, že v zemi s takovou mírou nezaměstnanosti, je pro romské etnikum skutečně problém se živit, na tu stranu druhou, oni často nemají zájem pracovat. Zatímco ženy s malými dětmi žebrají, jejich muži hrají v hernách, nebo si vybírají často i drahé zboží v okolních obchodech. Na otázku, proč nejdou například do okolních lesů sbírat lesní plody, jako mnoho jiných – bílých, a pak je prodat na tržišti, nebo se nenabídnou za odměnu k posekání dříví, kterým topí většina domácností, jak to také dělají ostatní, často odpoví, že je to daleko, že jsou tam hadi, že je bolí záda a tak podobně.

Když jsme se na ulici pravidelně setkávali s jedním žebrajícím chlapcem ve věku kolem deseti let, velmi inteligentním a zvídavým, žel do školy nechodil ani číst neuměl, tak nám s vážností vysvětloval, že on přeci pracuje již od mala a zaslouží si tak od těch milionářů, co tudy chodí, nějaké peníze. To už jsme věděli, že prací má na mysli oslovování procházejících a zejména v pátek těch v blízkosti mešity, kteří se blížili k místu svých modliteb a při cestě nemohli odmítnout žádost o almužnu. Milionáři pro něho byli lidé z rodin, kde několik členů žije z penze jednoho z nich a to cca 3tis. kč měsíčně, zatímco vyžebraná částka za jeden den ve větších městech se někdy přibližuje podobné hodnotě

Hanuka i její rodina se snaží žít poctivě a podobné zvyky ze svého života postupně vymýtit. Hanuka se učí nelhat a nepodvádět a mnohé další věci. Že to není nijak snadné, to asi tušíte. Že výsledky jsou střídavě úspěšné i neúspěšné, to se dá očekávat. Způsob života se dědí z generace na generaci a mnozí si ani neumí představit, že by to mohlo být i jinak. A hlavně ani neví jak a jak na to.  Malý posun k lepšímu je, když ta nejmladší generace začíná navštěvovat školy. A tak i v této naší rodině do školy chodí nejmladší, tedy Hanuka a její mladší bráška. Mamka i starší sestra se učí číst až teď v dospělosti. Peníze si rodina obstarává jakoukoli prací pro sousedy po okolí i vypěstováním si čeho se dá, na půjčené zahrádce. Něco málo mají jako příspěvek pro nemocnou holčičku.

 

Nedávno se přihodilo něco, co je velmi povzbudilo. V okamžiku, kdy se v domácnosti nenacházely peníze a ani nic moc k jídlu, našla  Hanuka na ulici peněženku s doklady a částkou cca 3.400,-. Utíkala s ní domů a pak společně s maminkou odešly na policii. To bylo pro okolí něco nemyslitelného. Celá osada je přemlouvala, že přeci když tu peněženku našly a nic neukradly, že by si ji měly nechat, že to tak je správné. I na policii to bylo překvapení. Ještě ten den si je nechal zavolat i majitel nalezené peněženky a Hanuce dal část jako odměnu za poctivost. Tehdy byla šťastná a všude kolem hrdě vyprávěla, co udělala a jak přispěla na domácnost.