středa 23. ledna 2013
pondělí 21. ledna 2013
koňák ...
od 12ti let u koní, svého času docela úspěšný žokej, nikdy se nenaučil číst a psát... dnes je mu 65 let...
momentka... a ve tmě, jak jinak :-)))
sobota 19. ledna 2013
pátek 18. ledna 2013
středa 16. ledna 2013
úterý 15. ledna 2013
čtvrtek 10. ledna 2013
středa 9. ledna 2013
úterý 8. ledna 2013
Hanuka I.
yb_13/ str. 64
Hanuka. Děvče zhruba
desetileté, další čtyři sourozenci. Velký brácha(18let), toho moc nevídáme.
Ségra malinko starší (16let), která má ve svých letech již druhé, skoro roční
dítě. (V romské komunitě je tu běžné „vdát se“ či „oženit se“, samozřejmě
neoficielně, i před čtrnáctým rokem.) Sestřička, asi osmiletá, plně invalidní
po prodělané meningitidě. Nevidí, je nepohyblivá, jen leží v postýlce,
případně sedí v křesle. A ještě menší bratříček.
Tatínka nemají, toho jim před lety zabili sekyrou.
Žijí, tak jak je tu u této menšiny obvyklé, v osadě na okraji městečka. Romskou menšinu BiH nijak neřeší, neřeší se ani mnohé jiné věci. Obyvatelstvo romského původu se živí různě, pokud jsou v domě muži, v lepším případě sbírají staré kovy a ty pak různě přeprodávají. To platí tam, kde jsou hlavy rodin z těch zodpovědnějších. I v takových rodinách však často větší část obživy zajišťují ženy i potomstvo obého pohlaví žebráním. I drobné či větší krádeže patří k „dobrým zvykům“ k zabezpečení rodiny.
Žebrání je zde na jedné straně dost výnosná činnost. Také
s ním ale souvisí finanční nevzdělanost a platí známé „lehce nabyl, lehce
pozbyl“. Kdo kdy přijel do BiH autem, tak pravděpodobně zažil ihned po
zastavení v jakémkoli městě okamžitý zájem žebráků či žebraček.. .i dětí
všeho věku, s napřaženou rukou a emotivními výroky o hladu, často
vylepšeno podstrkováním jakéhosi papíru, jež má dokázat případnou invaliditu
někoho v rodině a tudíž i naléhavou potřebnost. Zpravidla jsou dost
neodbytní a znalecky vytvoří pro turistu takovou situaci, kdy se jich zbavit a
současně tím i zvýšené pozornosti celého okolí nějakou částkou, zdá se
nejrychlejším a nejpřijatelnějším řešením. Bosna je pro ně v tomto ohledu
ideálním působištěm, zejména v oblastech obydlených muslimy, jimž jejich
náboženství přikazuje vykoupit se z „hříchu dostatku“ tím, že rozdávají
almužnu potřebným. Žebrání je tedy zde v podstatě nedotknutelné (i když teoreticky
nezákonné) a co na tom, že dávno již jde spíše o divadelní představení
s herci na obou stranách, kdy jedni hrají potřebnost a ti druzí
ušlechtilost. A aby bylo divadlo, jak má být, vše se odehrává nejlépe před
zraky co nejvíce lidí.
Pokud tu žijete, naučíte se vidět, jak to s jejich
potřebností i nedostatkem je. Na jednu stranu je pravda, že v zemi
s takovou mírou nezaměstnanosti, je pro romské etnikum skutečně problém se
živit, na tu stranu druhou, oni často nemají zájem pracovat. Zatímco ženy s malými
dětmi žebrají, jejich muži hrají v hernách, nebo si vybírají často i drahé
zboží v okolních obchodech. Na otázku, proč nejdou například do okolních
lesů sbírat lesní plody, jako mnoho jiných – bílých, a pak je prodat na
tržišti, nebo se nenabídnou za odměnu k posekání dříví, kterým topí
většina domácností, jak to také dělají ostatní, často odpoví, že je to daleko,
že jsou tam hadi, že je bolí záda a tak podobně.
Když
jsme se na ulici pravidelně setkávali s jedním žebrajícím chlapcem ve věku
kolem deseti let, velmi inteligentním a zvídavým, žel do školy nechodil ani číst
neuměl, tak nám s vážností vysvětloval, že on přeci pracuje již od mala a
zaslouží si tak od těch milionářů, co tudy chodí, nějaké peníze. To už jsme
věděli, že prací má na mysli oslovování procházejících a zejména v pátek
těch v blízkosti mešity, kteří se blížili k místu svých modliteb a
při cestě nemohli odmítnout žádost o almužnu. Milionáři pro něho byli lidé
z rodin, kde několik členů žije z penze jednoho z nich a to cca
3tis. kč měsíčně, zatímco vyžebraná částka za jeden den ve větších městech se
někdy přibližuje podobné hodnotě
Hanuka
i její rodina se snaží žít poctivě a podobné zvyky ze svého života postupně
vymýtit. Hanuka se učí nelhat a nepodvádět a mnohé další věci. Že to není nijak
snadné, to asi tušíte. Že výsledky jsou střídavě úspěšné i neúspěšné, to se dá
očekávat. Způsob života se dědí z generace na generaci a mnozí si ani
neumí představit, že by to mohlo být i jinak. A hlavně ani neví jak a jak na
to. Malý posun k lepšímu je, když ta
nejmladší generace začíná navštěvovat školy. A tak i v této naší rodině do
školy chodí nejmladší, tedy Hanuka a její mladší bráška. Mamka i starší sestra
se učí číst až teď v dospělosti. Peníze si rodina obstarává jakoukoli
prací pro sousedy po okolí i vypěstováním si čeho se dá, na půjčené zahrádce.
Něco málo mají jako příspěvek pro nemocnou holčičku.
Nedávno se přihodilo něco, co je velmi povzbudilo. V okamžiku,
kdy se v domácnosti nenacházely peníze a ani nic moc k jídlu, našla Hanuka na ulici peněženku s doklady a
částkou cca 3.400,-. Utíkala s ní domů a pak společně s maminkou
odešly na policii. To bylo pro okolí něco nemyslitelného. Celá osada je
přemlouvala, že přeci když tu peněženku našly a nic neukradly, že by si ji měly
nechat, že to tak je správné. I na policii to bylo překvapení. Ještě ten den si
je nechal zavolat i majitel nalezené peněženky a Hanuce dal část jako odměnu za
poctivost. Tehdy byla šťastná a všude kolem hrdě vyprávěla, co udělala a jak
přispěla na domácnost.
Říkáme mu Jeskyňka
Je rok
1992 a na území rozpadající se Jugoslávie to vře. Ve chvíli, kdy mnozí volí
cestu ven z válečné oblasti a utíkají jakýmkoli způsobem pryč,
v jedné jiné zemi, muž narozený v dnešní BiH, se rozhodne jít směrem
opačným. Má k tomu dva důvody.
Podle svých slov, chce pomoci těm lidem, kteří museli zůstat. Nehodlá ale bojovat
a tak se zapojovat do války bratra s bratrem. Vždyť on sám je potomkem
dvou znepřátelených národů a navíc, on si nedokáže představit, že by někoho
nenáviděl, natož, aby se přidal k válečnému šílenství
K návratu má ale ještě jiný důvod. Jeho život je pestrý,
zaměstnání ho baví, je v něm úspěšný a má cokoli, co by si přál. Současně je
to ale život plný drog a všeho toho, co se obvykle nepovažuje za slušné, od
organizování prostituce všeho druhu nadále. Když opatrně, aby nevyděsil, popisuje,
čeho všeho byl součástí a přitom bedlivě sleduje výraz ve tváři posluchače, máte
dojem, že se před vámi promítá nějaký neskutečný film, který nejen, že není pro
mladistvé, ale dá se nazvat nevhodným i pro dospělého. Nakonec to uzavře – „vše, co si dokážeš
představit, a to, co si vůbec představit nedokážeš, to vše jsem dělal. S
výjimkami, nikdy jsem nic neukradl, nikdy jsem nikoho nezabil, nikdy jsem nedal
drogu dítěti“.
V
rozhodnutí k návratu do vlasti hraje roli i pocit, že je to jediná cesta
ven z toho všeho, co celou tu dobu, tam někde uvnitř sebe vlastně i nenávidí.
Vrací se tedy domů. Svoji příslušnost k rozdílným národům využívá, kde jen
může, podle potřeby se hlásí k té zrovna vhodné části své případnosti a
různě kličkuje. Při jedné příležitosti na otázku příslušníků zahraničních vojsk
jaké je národnosti, odpovídá odlišně od ostatních. Odpověď je krátká a jasná – „člověk“. Tím si
u nich získává i jakýsi respekt a následně i postavení člověka neutrálního a
pak toho využívá. Představa, že některé bude moci ochránit se plní, své zkušenosti
ze života na hranici i za hranicí zákona využívá tentokrát k dobrému.
Současně se však nedokáže vymanit z toho způsobu života dosavadního a tak
vlastně pokračuje v tom jak žil dříve, jen v menším měřítku a tak
nějak na vlastní pěst
V BiH končí válka a život se postupně dostává do
normálnějších kolejí. S nadějí na
lepší dny začíná podnikat a v centru města otvírá provozovnu
s výrobou zboží, které je žádáno. V jeho dílně jsou vítáni všichni, bez
ohledu na národnost, sociální postavení, bez ohledu na vše. Má to jeden háček,
město je převážně chorvatské, on ze smíšeného manželství a navíc se odmítá
vyhranit pro jednu stranu a tu druhou zavrhnout. To se v místě moc
netoleruje. Jednoho dne je vše v plamenech. Přichází o majetek i zdroj
příjmů a chápe, že tu není vítán.
Z města se stěhuje do zbytku domu svých rodičů, kousek
za městem. Dům stojí na kopci v místě, kde probíhala linie. Je
polorozpadlý, v jedné stěně obrovská díra po granátu, bez oken i všech
náležitostí. Postupně si na půdě
připravuje něco jako dílnu, aby měl alespoň nějaký základ. Přespává, kde se dá,
zpravidla za další úsluhy, které tu raději nebudu vypisovat, není po desáté
hodině večerní. Drogy a společnost, o kterou není moc co stát, jsou stále
součástí jeho života. Na předávkování umírá jeho bratr a následně maminka
žalem. Táta zemřel již dříve. Živí se různě, pomocí sousedům, drobnými opravami
oděvů i tím, co nazývá „turismus“.
Tady Jeskyňkův, pro
vás možná až neuvěřitelný příběh, přeruším, bylo by to ještě dlouhé vyprávění.
Jen závěrem - dnes žije stále tvrdohlavě na své půdě, ale společně s ním
se radujeme, že se mu podařilo zbavit se všech špinavostí, včetně drog a
v nedávných měsících i cigaret. Po mnoha letech má opět občanský průkaz a pomalu
pracuje na zklidnění svého života.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)