Bydlívali jsme v paneláku. V garsonce cca 25m2.
Muž, já… a také fena německého
ovčáka.
Ve vedlejším vchodě, v bytě s lodžií těsně nad
úrovní přilehlého chodníku, žila rodina s velkou dogou. Pan pes, často a rád se venčil sám. Proč by
také ne, stačilo otevřít dveře lodžie a Drol, tak se pes jmenoval, jedním
ladným skokem odkráčel za svými zájmy. Zatímco my, všichni ostatní majitelé psů
na sídlišti, ukázněně kroužili se svými miláčky, Drol, odcházel a přicházel i
kroužil zcela svobodně a sám. Obrovský, klidný pes. Obyvatelé sídliště ho dobře
znali a tak setkání s ním v podvečer plný mlhy, sice působil jako
záběr z hororového filmu, ale všichni věděli, že Drol je prostě Drol a
nikomu neublíží. Na občasné leknutí v blízkosti kontejnerů, u kterých stával na
zadních a jeho tlama se v tu chvíli nacházela v úrovni vašich očí a často
i nad ní, se dalo časem zvyknout.
Jednou zrána, když jsme já a naše (hárající) ovčanda právě
absolvovaly tu nejkratší možnou obchůzku, při zahlédnutí z dálky se rychle blížící
obludu, už naučeně jsme to vzaly trapem domů. Rychle za sebou zavřít dveře
vchodové a výtahem do pátého patra. Netrvalo pět minut a funění za dveřmi jasně
oznamovalo, kdo by rád na návštěvu. Také objekt zájmu nezůstával lhostejný, a
já po chvíli vyštěkávání z jedné strany dveří a funění z té druhé ztratila
nervy a rozhodla se nápadníka vypoklonkovat. Teprve ve výtahu, snad nejmenšího
rozměru co existuje, jsem o svém „ geniálním“ nápadu trochu zapochybovala.
Jízda z pátého patra, v té malé komůrce natěsno s Drolem, v oblečení
náležitě mu pachem připomínající hárající fenu, zdála se nekonečnou. Mých,
tehdy pár deka přes padesát kilo, se těžko mohlo poměřovat s tou hromadou
svalů… Přesto se mi dařilo držet ten kolos v pozici, kdy by mne neumačkal.
Konečně… Drol za
dveřmi, tentokrát na klíč zavřenými. Vracím se domů a zvoní telefon. Na druhém
konci můj muž, lehce nervózním hlasem rychle popisuje svoji ranní cestu. Když
se k němu cestou sídlištěm, kdo jiný než Drol, přidal, zůstával
v klidu. Obvyklý průběh, několik metrů společné chůze a následné odběhnutí
psa po svém, se tentokrát nekonal. Drol se přibližoval stále blíže, a začal
naznačovat výskoky. Muž postupně zrychloval svůj krok, a když se zastavil u trafiky,
kde by jako obvykle koupil ranní noviny, ta velká obluda již nenaznačovala
vůbec nic a nekompromisně skákala na něho. Můj muž je opravdu velmi nerad
centrem pozornosti. Tím spíše ve chvíli, kdy se nemůže zbavit obrovského psa,
neustále ho obtěžujícího. Další úsek asi půl kilometru oba již běželi. Před
vstupem do stanice metra si muž oddychl a řítil se bez ohlížení dovnitř.
Zastavila ho až paní nad eskalátory slovy „pane, s tím psem sem nemůžete“.
Marně muž vysvětloval, že pes není jeho a pospíchá do zaměstnání. Paní byla
neúprosná. Znovu tedy ven a co nejrychleji zpět. Tentokrát již bez překážek
sjížděl eskalátorem do nitra stanice. Pár metrů před dojezdem se s úlevou otočil…
a v šoku nahlédl do otevřené tlamy
Drola, stojícího jen pár schodů nad ním. Jako by ten pes takto po eskalátorech
jezdil do práce každý den. Souprava, stojící ve stanici, zdála se jedinou
záchranou, a co na tom, že byla jiným, než potřebným směrem. Dveře se zavřely,
vše jak má být... muž ve vagonu, Drol na
nástupišti. Při dalším průjezdu stejnou
stanicí, tentokráte již správným směrem, muž se choulil v koutě posledního
vagonu a s napětím sledoval Drola,
jak systematicky bere jedny dveře soupravy za druhými a hledá…
Z vyprávění přihlížejícího, jsme se jen později dozvěděli, že po neúspěšném
hledání lákavého objektu po nástupišti, se milý Drol sebral a klidným krokem
nastoupil na eskalátor směrem vzhůru, aby se vydal zpět a za nějakých patnáct
minut funěl za našimi dveřmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat