Říkáme mu Jeskyňka

Je rok 1992 a na území rozpadající se Jugoslávie to vře. Ve chvíli, kdy mnozí volí cestu ven z válečné oblasti a utíkají jakýmkoli způsobem pryč, v jedné jiné zemi, muž narozený v dnešní BiH, se rozhodne jít směrem opačným.  Má k tomu dva důvody. Podle svých slov, chce pomoci těm lidem, kteří museli zůstat. Nehodlá ale bojovat a tak se zapojovat do války bratra s bratrem. Vždyť on sám je potomkem dvou znepřátelených národů a navíc, on si nedokáže představit, že by někoho nenáviděl, natož, aby se přidal k válečnému šílenství

 

 

 

K návratu má ale ještě jiný důvod. Jeho život je pestrý, zaměstnání ho baví, je v něm úspěšný a má cokoli, co by si přál. Současně je to ale život plný drog a všeho toho, co se obvykle nepovažuje za slušné, od organizování prostituce všeho druhu nadále. Když opatrně, aby nevyděsil, popisuje, čeho všeho byl součástí a přitom bedlivě sleduje výraz ve tváři posluchače, máte dojem, že se před vámi promítá nějaký neskutečný film, který nejen, že není pro mladistvé, ale dá se nazvat nevhodným i pro dospělého.  Nakonec to uzavře – „vše, co si dokážeš představit, a to, co si vůbec představit nedokážeš, to vše jsem dělal. S výjimkami, nikdy jsem nic neukradl, nikdy jsem nikoho nezabil, nikdy jsem nedal drogu dítěti“.

 

 

 

V rozhodnutí k návratu do vlasti hraje roli i pocit, že je to jediná cesta ven z toho všeho, co celou tu dobu, tam někde uvnitř sebe vlastně i nenávidí. Vrací se tedy domů. Svoji příslušnost k rozdílným národům využívá, kde jen může, podle potřeby se hlásí k té zrovna vhodné části své případnosti a různě kličkuje. Při jedné příležitosti na otázku příslušníků zahraničních vojsk jaké je národnosti, odpovídá odlišně od ostatních.  Odpověď je krátká a jasná – „člověk“. Tím si u nich získává i jakýsi respekt a následně i postavení člověka neutrálního a pak toho využívá. Představa, že některé bude moci ochránit se plní, své zkušenosti ze života na hranici i za hranicí zákona využívá tentokrát k dobrému. Současně se však nedokáže vymanit z toho způsobu života dosavadního a tak vlastně pokračuje v tom jak žil dříve, jen v menším měřítku a tak nějak na vlastní pěst

 

 

 

V BiH končí válka a život se postupně dostává do normálnějších kolejí.  S nadějí na lepší dny začíná podnikat a v centru města otvírá provozovnu s výrobou zboží, které je žádáno.  V jeho dílně jsou vítáni všichni, bez ohledu na národnost, sociální postavení, bez ohledu na vše. Má to jeden háček, město je převážně chorvatské, on ze smíšeného manželství a navíc se odmítá vyhranit pro jednu stranu a tu druhou zavrhnout. To se v místě moc netoleruje. Jednoho dne je vše v plamenech. Přichází o majetek i zdroj příjmů a chápe, že tu není vítán.

 

 

Z města se stěhuje do zbytku domu svých rodičů, kousek za městem. Dům stojí na kopci v místě, kde probíhala linie. Je polorozpadlý, v jedné stěně obrovská díra po granátu, bez oken i všech náležitostí.  Postupně si na půdě připravuje něco jako dílnu, aby měl alespoň nějaký základ. Přespává, kde se dá, zpravidla za další úsluhy, které tu raději nebudu vypisovat, není po desáté hodině večerní. Drogy a společnost, o kterou není moc co stát, jsou stále součástí jeho života. Na předávkování umírá jeho bratr a následně maminka žalem. Táta zemřel již dříve. Živí se různě, pomocí sousedům, drobnými opravami oděvů i tím, co nazývá „turismus“.

Tady  Jeskyňkův, pro vás možná až neuvěřitelný příběh, přeruším, bylo by to ještě dlouhé vyprávění. Jen závěrem - dnes žije stále tvrdohlavě na své půdě, ale společně s ním se radujeme, že se mu podařilo zbavit se všech špinavostí, včetně drog a v nedávných měsících i cigaret. Po mnoha letech má opět občanský průkaz a pomalu pracuje na zklidnění svého života.