koňová ...

koňák ...

od 12ti let u koní, svého času docela úspěšný žokej, nikdy se nenaučil číst a psát... dnes je mu 65 let...

 

 

momentka... a ve tmě, jak jinak :-)))

 

pauzička

 

 

nu a tady po zásahu, viz komentáře  :-)

 

 

 

- 1 -

s dědou...

za plotem a jinde...

léto, to léto...

z Albánské tržnice - masna

 

 

tak trochu podělaný život...

 

 

 

 

K.

 

 

obludy a malé ryby

Jusuf ve své dílně :-)

Hanuka II.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



výlov

 

 

 

 

 

 

 

 

koza na olivách

jednou ráno

 

 

 

 

Hanuka I.



yb_13/ str. 64

Hanuka. Děvče zhruba desetileté, další čtyři sourozenci. Velký brácha(18let), toho moc nevídáme. Ségra malinko starší (16let), která má ve svých letech již druhé, skoro roční dítě. (V romské komunitě je tu běžné „vdát se“ či „oženit se“, samozřejmě neoficielně, i před čtrnáctým rokem.) Sestřička, asi osmiletá, plně invalidní po prodělané meningitidě. Nevidí, je nepohyblivá, jen leží v postýlce, případně sedí v křesle. A ještě menší bratříček.

Tatínka nemají, toho jim před lety zabili sekyrou.

 

Žijí, tak jak je tu u této menšiny obvyklé, v osadě na okraji městečka. Romskou menšinu BiH nijak neřeší, neřeší se ani mnohé jiné věci. Obyvatelstvo romského původu se živí různě, pokud jsou v domě muži, v lepším případě sbírají staré kovy a ty pak různě přeprodávají. To platí tam, kde jsou hlavy rodin z těch zodpovědnějších. I v takových rodinách však často větší část obživy zajišťují ženy i potomstvo obého pohlaví žebráním. I drobné či větší krádeže patří k „dobrým zvykům“ k zabezpečení rodiny.

 

Žebrání je zde na jedné straně dost výnosná činnost. Také s ním ale souvisí finanční nevzdělanost a platí známé „lehce nabyl, lehce pozbyl“. Kdo kdy přijel do BiH autem, tak pravděpodobně zažil ihned po zastavení v jakémkoli městě okamžitý zájem žebráků či žebraček.. .i dětí všeho věku, s napřaženou rukou a emotivními výroky o hladu, často vylepšeno podstrkováním jakéhosi papíru, jež má dokázat případnou invaliditu někoho v rodině a tudíž i naléhavou potřebnost. Zpravidla jsou dost neodbytní a znalecky vytvoří pro turistu takovou situaci, kdy se jich zbavit a současně tím i zvýšené pozornosti celého okolí nějakou částkou, zdá se nejrychlejším a nejpřijatelnějším řešením. Bosna je pro ně v tomto ohledu ideálním působištěm, zejména v oblastech obydlených muslimy, jimž jejich náboženství přikazuje vykoupit se z „hříchu dostatku“ tím, že rozdávají almužnu potřebným. Žebrání je tedy zde v podstatě nedotknutelné (i když teoreticky nezákonné) a co na tom, že dávno již jde spíše o divadelní představení s herci na obou stranách, kdy jedni hrají potřebnost a ti druzí ušlechtilost. A aby bylo divadlo, jak má být, vše se odehrává nejlépe před zraky co nejvíce lidí.

 

Pokud tu žijete, naučíte se vidět, jak to s jejich potřebností i nedostatkem je. Na jednu stranu je pravda, že v zemi s takovou mírou nezaměstnanosti, je pro romské etnikum skutečně problém se živit, na tu stranu druhou, oni často nemají zájem pracovat. Zatímco ženy s malými dětmi žebrají, jejich muži hrají v hernách, nebo si vybírají často i drahé zboží v okolních obchodech. Na otázku, proč nejdou například do okolních lesů sbírat lesní plody, jako mnoho jiných – bílých, a pak je prodat na tržišti, nebo se nenabídnou za odměnu k posekání dříví, kterým topí většina domácností, jak to také dělají ostatní, často odpoví, že je to daleko, že jsou tam hadi, že je bolí záda a tak podobně.

Když jsme se na ulici pravidelně setkávali s jedním žebrajícím chlapcem ve věku kolem deseti let, velmi inteligentním a zvídavým, žel do školy nechodil ani číst neuměl, tak nám s vážností vysvětloval, že on přeci pracuje již od mala a zaslouží si tak od těch milionářů, co tudy chodí, nějaké peníze. To už jsme věděli, že prací má na mysli oslovování procházejících a zejména v pátek těch v blízkosti mešity, kteří se blížili k místu svých modliteb a při cestě nemohli odmítnout žádost o almužnu. Milionáři pro něho byli lidé z rodin, kde několik členů žije z penze jednoho z nich a to cca 3tis. kč měsíčně, zatímco vyžebraná částka za jeden den ve větších městech se někdy přibližuje podobné hodnotě

Hanuka i její rodina se snaží žít poctivě a podobné zvyky ze svého života postupně vymýtit. Hanuka se učí nelhat a nepodvádět a mnohé další věci. Že to není nijak snadné, to asi tušíte. Že výsledky jsou střídavě úspěšné i neúspěšné, to se dá očekávat. Způsob života se dědí z generace na generaci a mnozí si ani neumí představit, že by to mohlo být i jinak. A hlavně ani neví jak a jak na to.  Malý posun k lepšímu je, když ta nejmladší generace začíná navštěvovat školy. A tak i v této naší rodině do školy chodí nejmladší, tedy Hanuka a její mladší bráška. Mamka i starší sestra se učí číst až teď v dospělosti. Peníze si rodina obstarává jakoukoli prací pro sousedy po okolí i vypěstováním si čeho se dá, na půjčené zahrádce. Něco málo mají jako příspěvek pro nemocnou holčičku.

 

Nedávno se přihodilo něco, co je velmi povzbudilo. V okamžiku, kdy se v domácnosti nenacházely peníze a ani nic moc k jídlu, našla  Hanuka na ulici peněženku s doklady a částkou cca 3.400,-. Utíkala s ní domů a pak společně s maminkou odešly na policii. To bylo pro okolí něco nemyslitelného. Celá osada je přemlouvala, že přeci když tu peněženku našly a nic neukradly, že by si ji měly nechat, že to tak je správné. I na policii to bylo překvapení. Ještě ten den si je nechal zavolat i majitel nalezené peněženky a Hanuce dal část jako odměnu za poctivost. Tehdy byla šťastná a všude kolem hrdě vyprávěla, co udělala a jak přispěla na domácnost.

Sarajevská Popelka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

matka

předžití požití

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

a lil se déšť a vanuly větry....

vesnická dramata

 

 

Jeskyňka

 

 

 

 

 

 

makovičková

Říkáme mu Jeskyňka

Je rok 1992 a na území rozpadající se Jugoslávie to vře. Ve chvíli, kdy mnozí volí cestu ven z válečné oblasti a utíkají jakýmkoli způsobem pryč, v jedné jiné zemi, muž narozený v dnešní BiH, se rozhodne jít směrem opačným.  Má k tomu dva důvody. Podle svých slov, chce pomoci těm lidem, kteří museli zůstat. Nehodlá ale bojovat a tak se zapojovat do války bratra s bratrem. Vždyť on sám je potomkem dvou znepřátelených národů a navíc, on si nedokáže představit, že by někoho nenáviděl, natož, aby se přidal k válečnému šílenství

 

 

 

K návratu má ale ještě jiný důvod. Jeho život je pestrý, zaměstnání ho baví, je v něm úspěšný a má cokoli, co by si přál. Současně je to ale život plný drog a všeho toho, co se obvykle nepovažuje za slušné, od organizování prostituce všeho druhu nadále. Když opatrně, aby nevyděsil, popisuje, čeho všeho byl součástí a přitom bedlivě sleduje výraz ve tváři posluchače, máte dojem, že se před vámi promítá nějaký neskutečný film, který nejen, že není pro mladistvé, ale dá se nazvat nevhodným i pro dospělého.  Nakonec to uzavře – „vše, co si dokážeš představit, a to, co si vůbec představit nedokážeš, to vše jsem dělal. S výjimkami, nikdy jsem nic neukradl, nikdy jsem nikoho nezabil, nikdy jsem nedal drogu dítěti“.

 

 

 

V rozhodnutí k návratu do vlasti hraje roli i pocit, že je to jediná cesta ven z toho všeho, co celou tu dobu, tam někde uvnitř sebe vlastně i nenávidí. Vrací se tedy domů. Svoji příslušnost k rozdílným národům využívá, kde jen může, podle potřeby se hlásí k té zrovna vhodné části své případnosti a různě kličkuje. Při jedné příležitosti na otázku příslušníků zahraničních vojsk jaké je národnosti, odpovídá odlišně od ostatních.  Odpověď je krátká a jasná – „člověk“. Tím si u nich získává i jakýsi respekt a následně i postavení člověka neutrálního a pak toho využívá. Představa, že některé bude moci ochránit se plní, své zkušenosti ze života na hranici i za hranicí zákona využívá tentokrát k dobrému. Současně se však nedokáže vymanit z toho způsobu života dosavadního a tak vlastně pokračuje v tom jak žil dříve, jen v menším měřítku a tak nějak na vlastní pěst

 

 

 

V BiH končí válka a život se postupně dostává do normálnějších kolejí.  S nadějí na lepší dny začíná podnikat a v centru města otvírá provozovnu s výrobou zboží, které je žádáno.  V jeho dílně jsou vítáni všichni, bez ohledu na národnost, sociální postavení, bez ohledu na vše. Má to jeden háček, město je převážně chorvatské, on ze smíšeného manželství a navíc se odmítá vyhranit pro jednu stranu a tu druhou zavrhnout. To se v místě moc netoleruje. Jednoho dne je vše v plamenech. Přichází o majetek i zdroj příjmů a chápe, že tu není vítán.

 

 

Z města se stěhuje do zbytku domu svých rodičů, kousek za městem. Dům stojí na kopci v místě, kde probíhala linie. Je polorozpadlý, v jedné stěně obrovská díra po granátu, bez oken i všech náležitostí.  Postupně si na půdě připravuje něco jako dílnu, aby měl alespoň nějaký základ. Přespává, kde se dá, zpravidla za další úsluhy, které tu raději nebudu vypisovat, není po desáté hodině večerní. Drogy a společnost, o kterou není moc co stát, jsou stále součástí jeho života. Na předávkování umírá jeho bratr a následně maminka žalem. Táta zemřel již dříve. Živí se různě, pomocí sousedům, drobnými opravami oděvů i tím, co nazývá „turismus“.

Tady  Jeskyňkův, pro vás možná až neuvěřitelný příběh, přeruším, bylo by to ještě dlouhé vyprávění. Jen závěrem - dnes žije stále tvrdohlavě na své půdě, ale společně s ním se radujeme, že se mu podařilo zbavit se všech špinavostí, včetně drog a v nedávných měsících i cigaret. Po mnoha letech má opět občanský průkaz a pomalu pracuje na zklidnění svého života.