KUK ...

to jsem jááá.... ještě to nevíte, ale už jsem tu :-)

vaše jaro :-)

z očí do očí...

aneb vzájemné okouzlení :-)

zase ta Pipi, no.. kdo tomu má odolat  :-))))

Šepoty kluka Obleváka...

Z pohádek pro Valerii :-)

Albánské romale...

zrekonstruovaný  článek původně zveřejněný na FB

 

-----

 

Romské téma ke mně přišlo v BiH a moc se neptalo, co já na to  J. Jsem tomu ráda, zatím mám sice spíš pocit klouzání po povrchu, ale už vím, že to chce hlavně čas a že se mu vyhýbat nebudu, spíš naopak….  i když ještě vůbec netuším, kam mne po té fotografické stránce zanese.

Už před pár lety, jedno horké letní odpoledne, kdy jsme kouskem Albánie doslova prolítli, nedalo se při průjezdu nezaregistrovat, pro mě zajímavou, romskou uličku na začátku města. Dost nerada používám slovo ghetto, i když by tu bylo výstižnější.  Pár cvaků z okýnka auta a dojem -  sem bych se chtěla někdy vrátit. Tehdy jsem ještě netušila, že se mi foťák dostane více pod kůži a postupem času myšlenka vrátit se právě do této uličky nabude na větší intenzitě i významu. I když dost nereálná představa, i tehdy jsme hlavy rodin na ten kraťoučký výlet, já i moje čerstvě vdaná dcera, musely  vylákat .

Loni, po zhruba pěti letech, když už náš albánský výlet dostával konkrétnější podobu, jsem jen přemýšlela, jak to zaonačit. Že nemůžeme jen tak přijít a fotit si tamější život bylo docela jasné. Je něco jiného fotit kohokoli na hlavní ulici a něco jiného jen tak přijít do jejich ulice, na jejich území, tam vyskočit z auta nebo prostě jen procházet a kolem sebe cvakat. A ještě bez znalosti jazyka. Ani své drahé polovině jsem neměla moc odvahu tu myšlenku nadhazovat.

Hned první den, po příjezdu do místa, kam jsme směřovali, přímo z auta jsme byli pozváni na společenskou sešlost, kde se pohybovali lidé všech věkových kategorií, lidé všeho druhu i původu. Včetně toho romského. Jazyk albánský ani romský samozřejmě neovládáme, a tak jsme se na tu veselici i albánské tanečky spíše jen dívali, cvakali si pro sebe i pro ně…. a také se trochu seznamovali  přes naše tamější „tlumočníky“.  

 

 

 

 

Zábava to byla moc fajn a zcela z jiného soudku, než aby nás napadalo, navíc i po té dlouhé cestě, cokoli dále plánovat do dalších dnů.  Teprve druhý den při ranním dotazování, co bychom v místě rádi viděli a kam bychom chtěli během těch pár dnů zavítat, opatrně jsem domácím přednesla své přání. Reakce byla překvapivá – „no ano, tam můžeme zajít, vlastně jste se včera s jednou rodinou z toho místa seznámili, potěší je, když přijdeme společně na kávu a fotit určitě budete moci“.

 

 

Že mé původní obavy, jak to zaonačit, byly na místě, jsme si ověřili hned na začátku uličky, kdy naše viditelně nošené fotoaparáty vyvolaly okamžitou reakci místních mužů, dle očekávání, že tam nemáme co dělat a focení nepřipadá vůbec v úvahu.
 

 

 

 

 

 

 

Teprve po upřesnění, že tu naši hostitelé mají své přátele, ke kterým jdeme na návštěvu, byli jsme přijati za hodné i vhodné a jejich přístup se okamžitě změnil, foťák už nikomu nevadil, spíše i naopak, a atmosféra v celé osadě se stala velmi přátelskou.

 

 

Nakonec to byla, hlavně a především, návštěva v domově té jedné rodiny, navíc po projití jejich vrátky bylo patrno uplatňování trochu jiné kultury, než v tom nejbližším okolí a zřetelné, že to vlastně nesouvisí s životní úrovní.
 

 

 

 

 

 

Opět to byl  jen průlet, opět jen tak zběžně, ale bylo nám tam moc fajn a i pár barevných obrázků jsme si tam odtud přinesli J… a mně se nakonec splnil i jeden z těch malých, naprosto nedůležitých a trochu bláznivých nápadů a přání.

 

 

 

Pipi v zajetí pohádek :-)

prostě ... chci ji tu mít... albumovku :-))))

a ještě trochu toho "fazolího guláše" :-))... když už, tak už :-)

 

 

 

 

 

 

Sarajevský tunel záchrany

yb 09/195

Když ho chcete najít, není to nic jednoduchého, přestože se sem jezdí dívat lidé z celého světa. Nevede k němu značená cesta, nenajdete ho v turistických příručkách ani na webových stránkách. Není na mapách, a krom ručně vyrobeného dřevěného nápisu „Tunel“ zhruba 500 m od objektu, k němu nevede žádný znak, který by vás nasměroval.

V roce 1992, bylo město Sarajevo nejprve bombardováno a následně začalo takřka nepropustné obléhání celého města, které trvalo celých dlouhých 1425 dnů, tedy třikrát déle, než obléhání Stalingradu. Statistika říká, že na město padalo v průměru 330 granátů denně. Jen ve městě za tu dobu zemřelo cca 11tis lidí, z toho 1.600 dětí a dalších 50 tisíc osob bylo raněno.

Halim a Amra, před

seznamy obětí obléhání

 



 

Tak dlouhé obléhání samozřejmě znamenalo absolutní nedostatek i těch základních věcí k životu. Elektřina, voda, dodávky tepla i plynu, i běžná lékařská péče, to bylo něco, o čem si obyvatelé mohli jen nechat zdát. Pro vodu byli nuceni se vydávat do řeky Mljacky, kde byli ale současně vystaveni snajperistům. Ceny potravin se vyšplhaly do nepředstavitelných výšin – za kilogram mouky  300-660 dolarů, litr nafty -20 dolarů, vak se dřevem na vaření – 260 dolarů. Černý trh jen vzkvétal.

Jediným koridorem, kterým bylo možno se dostat k jakékoliv pomoci bylo letiště na okraji města, kudy přicházela pomoc i prostřednictvím konvojů OSN. Letištní plochu bylo však nutno přeběhnout a tak zde zahynulo více než 800 lidí včetně dětí, kterým se to pod palbou nepodařilo.

 

 

V roce 1993 začali obklíčení, po předchozí práci na projektu, kopat pod letištěm tunel dlouhý cca 800 m, který sloužil k přesunu lidí z obléhaného města a současně i základních potřeb směrem do města. Kopání trvalo 4 měsíce a 4 dny, kopalo se v utajení a v první fázi pouze v noci, později, když se přidali i bývalí horníci, práce již probíhaly na tři směny. V oficiálních rozhovorech byl nazýván jako „Tunel, co neexistuje“. Kopalo se z obou stran, ručně v nejnižším bodě 5m hluboko a bylo vykopáno 2800m3 zeminy, na výstuže použito 170 m3 dřeva a 45 tun železa.  Výška tunelu v průměru 150 cm a šířka 1 metr.

 

 Halim znovu po letech prochází tunelem

Tunel byl pro obyvatele Sarajeva jediným kontaktem se světem mimo město, jedinou možností jak se dostat k potravinám, lékům, sloužil i k přepravě raněných a byl jedinou možností město definitivně opustit. K jeho projití bylo potřeba povolení a provoz tu byl přísně organizován, vždy jedním směrem po skupinách od 20 až do 1 tis. Směrem do města lidé nosili až 50kg batohy s potravinami. Cesta trvala někdy i 2 hodiny a denně tudy prošlo na 4 tisíce lidí. Do města se dostalo každé noci na 20 tun zboží. Původně v rukou, později na malých vagoncích, které bylo možné tlačit po kolejnicích. Průchod byl současně velmi nebezpečný, v pozdější době jím procházel  na jedné straně 12 MW kabel, kterým se přiváděl do města elektrický proud a na straně druhé trubka s přívodem nafty, která byla pumpou přečerpávána z cisteren.  Pod nohama byla v té hloubce často spodní voda voda, která dokonce dvakrát tunel zcela znepřístupnila.

Pravda, letos se v médiích objevila zpráva, že vstup do něho dnes není autentický, že se nacházel o kus dál v jiném objektu, ale to nemění nic na jeho významu. Slyšeli nebo vlastně četli jsme o něm někdy v roce 2006 a 5 let trvalo, než jsme se na vlastní oči podívali, doprovázeni těmi, kdo jím prošli tam i zpět v tu nejhorší dobu svého života. V noci, se zraněním a malým dítětem v náručí, s cestou přes pohoří  Igman ještě před sebou a pro normálního člověka nepochopitelným běsněním války všude kolem.

 

 

Tunel, co v době války oficiálně neexistoval… a oficiálně neexistuje ani dnes… i když nějaké změny snad mají být na obzoru.

 

84 letá mladice :-)

 

 

 

 

žena plná života i zájmů...moje, říká se "tchýně"... nemám to slovo moc ráda.... :-)

z albánské rodiny...

 

Z dlouhodobého života v Bosně jsme již zvyklí na součást především té muslimské kultury, kdy každý kdo zaklepe na dveře, je automaticky zván do jejich domovů, je mu nabídnuta káva a někdy i zákusek, který by prostě v domácnosti pro podobné případy měl vždy být. Pro příchozího je to velmi příjemné. Někdy se však špatně rozlišuje, kdy jde o zdvořilostní frázi, kterou je stejně tak zdvořilé odmítnout. 

V Albánii nás to však v první chvíli překvapilo. Míjeli jsme dům, kde byly stavební práce v plném proudu a pan domácí, který zahlédl naše procesí za svým dřevěným plotem, velmi naléhal a doslova jsme byli vtaženi dovnitř, práce nepráce. Nás hostů bylo pět, při sklence domácí rakije, která se také nedala odmítnout, nám bylo příjemně i když většina nás nerozuměla ani slovo. Jen podle velikosti i obsahu knihovny a později přetlumočených otázek, které zodpovídali naši kolegové z Čech, kteří se v Albánii  v té době již celý rok pohybovali, dalo se tušit mnoho zajímavých témat k případnému povídání.